Záměr nebo náhoda

Jeden mladík mi řekl: „Až uvidím důkaz Boží existence, uvěřím.“ Jistě je rozumný předpoklad, že důkaz Boží existence lze spatřit v tom případě, pokud Bůh je opravdu Stvořitelem tohoto světa. ... Bible říká, že Boží existenci a Jeho moc lze vyvodit z pozorování materiálního světa. „Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a Božství, tak aby oni byli bez výmluvy.“ (Řím 1,20) Proč je tento závěr zřejmý?

Zákon příčiny a důsledku

Především vyplývá ze zákona příčiny a důsledku. Vesmír není schopen začít existovat sám o sobě, proto tu musí být postačující předchozí příčina. Jinými slovy, příčina existence vesmíru musí předcházet vzniku vesmíru a musí dostatečně vysvětlovat jeho velikost a vzhled. Takové zdůvodnění není výsledkem fantastických představ, ale zcela přesná a racionální dedukce, založená na principu, s nímž by souhlasil každý vědec, totiž na principu příčiny a důsledku.

Lze samozřejmě předpokládat, že vesmír sám o sobě existuje věčně. Omezení takového přístupu k věci však spočívá v tom, že se protiví druhému zákonu termodynamiky: „Podle tohoto zákona směřují spontánní změny v izolovaném systému k maximálnímu chaosu.“ ⁽¹⁾ Slunce, které kvůli nukleárním reakcím ztrácí 4 miliony tun své hmoty za vteřinu, je výborným příkladem platnosti tohoto zákona. Tento sestupný trend nutně implikuje prvotní počátek s vysokým stupněm energie a řádu (stav nízké entropie), a to nejen Slunce, ale celého vesmíru. ⁽²⁾ „Z druhého zákona termodynamiky vyplývá, že vesmír musel mít začátek.“ ⁽³⁾ Pokud tedy nechceme tento zákon vyvracet, nezbývá nám než přijmout fakt, že vesmír je důsledek, a musel tudíž mít i svou příčinu.

Koncept vesmíru

Dalším důležitým argumentem je nesmírně složitý koncept vesmíru. „Nesčíslné a úžasné struktury a systémy vesmíru s jejich komplikovaným vzájemným propojením zakládají nesmírně složitý komplex přehledného řádu, jehož jediným racionálním vysvětlením může být pouze tvořivá myšlenka a vůle.“ ⁽⁴⁾

Jedním z nejpřesvědčivějších příkladů tohoto „přehledného řádu“ je mechanismus replikace DNA živých buněk. Bílkoviny se vyrábějí pomocí složitého kódovacího systému obsaženého v molekulách DNA. Nevznikají čistě fyzikálními nebo chemickými procesy, ale tvoří se podle předem stanoveného vzorce předávaného podle vzoru základních komponentů DNA. „Víme, že srdce života tvoří nějaký jazyk, kód, soubor instrukcí.“ ⁽⁵⁾ Domyšleny do důsledku jsou tyto úvahy velmi přesvědčivé a úchvatné. „Na přírodu už dále nemůžeme pohlížet jen jako na samotnou hmotu a energii... Je zapotřebí třetí komponent, jenž je nutný ke každému výkladu světa, který si činí nárok na to, aby byl kompletní… Příroda se dá vykládat jedině jako hmota, energie a informace.“ ⁽⁶⁾ Nejadekvátnější analogií ke genetickým kódům je lidský jazyk. Psaný lidský jazyk nejsou pouhé kombinace písmen zformovaných ve slova, věty, odstavce a texty. Proč písmena č-l-o-v-ě-k sdělují to, co známe jako pojem
„člověk“? Je to proto, že tuto kombinaci písmen si zvolili k přenosu právě tohoto určitého významu inteligentní bytosti, lidé. Smysl není obsažen ve znacích, které se skládají ve slovo. Stejně tak i k vysvětlení systému přenosu informací spojeného s DNA je podobně nutná počáteční inteligence, a ne pouhá náhoda: „...zcela unikátní
informační vlastnosti DNA jsou nejlépe vysvětlitelné přítomností nějakého autora, stvořitele života.“ ⁽⁷⁾ Takových příkladů nesmírně složité komplexnosti vesmíru je samozřejmě mnoho, a všechny poskytují přesvědčivý důkaz o tom, že svět byl stvořen, a ne vytvořen pouhou náhodnou shodou okolností. Ateistické pojetí světa není „přirozené“, ale člověk jím musí být ovlivněn. Ať se halí do sebevědečtějšího hávu, postrádá racionální jádro respektující fakta okolního světa.

Proč však mnozí tak úporně lpějí na přesvědčení, že svět a život jsou jen výsledkem jakýchsi chemických a biologických procesů? Museli by přijmout skutečnost, že Bůh existuje a že se mu zodpovídáme jako tomu, kdo nás, živé bytosti, stvořil. Mnozí lidé proto raději jenom obdivují zázraky stvořeného světa a zcela opomíjejí Toho, jehož jsou dílem. Chtějí se tak vyhnout morální odpovědnosti, kterou by přijetí Boha způsobovalo. Mnohem lepší a rozumnější je přiznat, že

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Genesis 1:1

 
⁽¹⁾ Encyklopedie světa, 1995, díl 6, s. 328
⁽²⁾ Whitcomb, John C., Raná Země, Baker Book House, Grand Rapids, Michigan, 1981, s. 55
⁽³⁾ Morris, Dr. Henry M., Vědecký kreatonismus, Master Books, El Cajon,
California, 1974, s. 26
⁽⁴⁾ Morris, Dr. Henry M., Podivuhodné zrození planety Země, Creation-Life
Publishers, San Diego, California 1978, s. 11
⁽⁵⁾ Pearcy, Nancy R. a Thaxton, Charles B., Duše vědy, Crossway Books, Wheaton, Illinois, 1994, s.
227
⁽⁶⁾ Campbell, Jeremy, Člověk a gramatika: informace, entropie, jazyk a život,
New York, N.Y,, Simon and Schuster, 1982, s. 16
⁽⁷⁾ Duše vědy, s. 243